20160903

Some random thoughts

Město, jak krásné ve své zašpiněnosti, ve svém šukání, ve své kráse a ve svém lesku, ve své předvídatelnosti a přetvářce, ve svém tanci a ve své smrti, ve svém životě a své smrti, v tom dobrém i zlém, v kundách i čurácích, ve svém sladkém oparu a lepkavé dekadenci, ve své svlečenosti a ve svých nedopalcích a dopalcích, co padají na ulici z oken zkažených domů ve kterých vás potkají ti nejupřímnější lidi, které kdy potkáte, se svým hlukem a se svými démony co padají vám ruku jen aby vás strhli do hlubin svých vlastních pravd a lží, jak ti co leží v místnostech matně osvětlených dobroutou lidské duše. Nikdo už si není jistý, která strana bariéry je jeho strana a každý střílí do vlastních řad, zaslepen touhou zastřelit falešného proroka skrytého mezi jeho přáteli. Já jsem ten falešný prorok a střelec a pravda a lež a láska a život a sex za peníze a gramofon a analogový walkman a vlastně všechno a nic a zase všechno protože nejsem doopravdy, jsou jen moje oči, které vidí to co říkám i když neříkám nic jiného než to, co vidí moje oči.

20160729

Konce.

Znáte to...

Znáte to, přečtete si poslední větu knihy, otočíte stránku a tam... nic není. "Na světě ale existují mnohem horší hry."  A pak už jen poděkování. "A tak se zmítáme dál, čluny proti proudu, unášené neustále zpátky do minulosti." Nevěřícně si čtete bibliografické informace na poslední straně, protože tomu prostě nevěříte. "Jsem." A jste trochu naštvaní, že skončila jedna celá realita, které jste byli součástí. "Nemáte jistotu, která strana plotu je tím snem." Hořkosladký pocit na jazyku. "A pak jsem dodal 'Kecy,' a trochu jsem se zakřenil, protože jsem věděl, že chata i hora pochopí, co to znamená, a pak jsem se obrátil a šel dál po tý stezce zpátky do tohohle světa." Hořkosladký úsměv na vaší tváři. Konec.

A...

A červenec byl pro mě měsíc konců. I přesto, že jsem nedočetl ani jednu knihu. Dopsal jsem poslední článek v rámci 100/100/100 (došlo někdy někomu, že je tam ta třetí stovka jen do počtu?). A dnes? Dnes jsem uzavřel hlasování a poslal Persefoně 800,- (výsledky hlasování), čímž se 100/100/100 definitivně uzavřelo. Na druhou stranu, už bylo na čase. Teď jsou na řadě jiní, aby pokračovali v téhle šílenosti (Terčino 100/100/100).
Ale nechávám se unášet. Říkal jsem měsíc konců, že? Mimo tohle skončil Modrásek, kterému je šestnáct. Je mi sedmnáct a upřímně? Mám pořád problém si to uvědomit, třeba včera jsem o sobě tvrdil, že je mi patnáct. Ale i tak jsem si začal víc uvědomovat, co chci a co nechci, co je pro mě dobré a co ne (lol, dospělost??).
No a konečně, včera skončil Beran na klíček, film, na kterém jsme pracovali posledních pět měsíců. Byl to zvláštní pocit, sedět na vlastní premiéře s vědomím, že teď už s tím nemůžu nic udělat (ani se schovat do rohu místnosti a ječet). Dneska jsme Berana úspěšně ubytovali na youtube a můžete ho vidět tady. Jak už jsem řekl, je to zvláštní pocit.

Ale...

Na druhou stranu, nemůžu říct, že bych nebyl spokojený. Je něco neuvěřitelně uspokojivého na tom, vzít všechny lepíčky (a ano, je to slovo - protože jsem to řekl) co mám nalepený po pokoji a vyhodit je do koše. Proškrtat svůj to-do list. Pořádně se vyspat. Udělat složku BERAN, zazipovat ji a uklidit někam z plochy. A potom? Potom pomalu, pomalu začít přemýšlet nad tím, co bude dál. Sejít se s lidma, rozeslat emaily a někde na ulici najít promoklou, nevábně vypadající, ale přesto novou příležitost, která jen čeká, až se jí někdo chopí.

_M (0)

20160627

100-100-100


Hlasování skončilo.

_M(100/100)

20160519

Číslo devadesát devět

Občas některým věcem přikládáme příliš velký význam. Přikládáme přílišný význam určitým datům, přikládáme přílišný význam určitým číslům. Přikládáme přílišný význam některým lidem. Přikládáme přílišný význam některým barvám. Přikládáme přílišný význam symbolům, tomu co nám někdo řekne, tomu na čem ve skutečnosti nezáleží. A myslím, že je důležité uvědomit si, kdy je tenhle význam velký a kdy příliš velký. Postupně se naučit, co je kompliment, rada, urážka, dobře míněná připomínka a špatně míněný soud. Jenom tak můžeme bez úhony projít světem, kdy si nikdo není jistý, co je pravda, co je normální a co je špatné.

Jo a článek číslo devadesát devět? Nevýznamný. Naprosto a nezpochybnitelně bezvýznamný.

_M(99/100)

20160518

_DRABBLE: Těžká rozhodnutí

„Výborně! Následuje instruktáž toho, jak být nechutnej srab!“ zařvala hystericky.
„Říkám ti, aby ses uklidnila!“
„Aha! Pán je klidnej! To je pán vždycky, když jde o něco vážnýho. ZASRANĚ KLIDNEJ!“
„Jen říkám, že když na sebe budeme řvát, nic se tím nevyřeší!“
„No jasně, sedneme si do kroužku a zapálíme POSRANOU dýmku míru, tak se toho už HODNĚ vyřešilo!“
Podstatou klidu nejsou dýmky, ale NEŘVAT JAK DEBILOVÉ!!“
Služebná vešla do místnosti s revolverem. Aniž by si toho hádající pár všiml, namířila ho na ně, potom na sebe, potom na kočku, potom svěsila ruku, potom si povzdechla a šla umýt nádobí.

_M(98/100)

20160517

_JAK spatřit východ slunce

Dnes jsem vstal hodně brzo. A když říkám brzo, myslím tím  b r z o. Tak o půl páté, abych byl přesný. A možná si říkáte: "Ale no tak, to není tak hrozný," ale věřte mi, je to  h o d n ě  hrozný. Po celodenním výletu do Prahy, který byl... vyčerpávající, jsem se konečně vrátil domů, trochu unavený, utahaný a iritovaný jen z toho, že musím být ještě pořád vzhůru a pohybovat se. Musím se přiznat, byl jsem docela protivný. A tak se nějak stalo, že se udála tahle konverzace:

INT.DINNER.NIGHT

MOI: ...takže jsem prostě akorát unavenej já nevím, štve mě to.
MAMINKA: No ale ráno jsi alespoň viděl východ slunce, ne?
MOI: No jo no, fakt krásný. Škoda že jsem měl ještě zalepený oči.
MAMINKA: No ale vážně! Kdy jsi naposledy viděl východ slunce?
MOI: Nevim. Tak před měsícem? Cestou na autobus??
MAMINKA: Fajn, ale kdy jsi naposledy viděl květnový východ slunce?
MOI: Hm... Můj první květnový východ slunce. Yey.

Musím se přiznat. Můj pubertální cynismus byl otřesen do základů. Přesně tyhle náhlé posuny perspektivy uprostřed mých protivných záchvatů mě vyvádí z míry. JAK MÁM POŘÁD PŘEDSTÍRAT, ŽE MÁM ŠPATNOU NÁLADU, KDYŽ JSEM UPŘÍMNĚ FASCINOVÁN TÍM, ŽE JSEM DOST MOŽNÁ VIDĚL SVŮJ PRVNÍ KVĚTNOVÝ VÝCHOD SLUNCE?! Těžko. Takže jsem dojedl, odnesl talíře ze stolu, odešel do pokoje i se svíčkou, kterou mi maminka sprostě ukradla z pokoje a začal jsem psát. O tom, že spatřit východ slunce není o vaší poloze, ale o vaší perspektivě.

_M(97/100)

20160515

Zamilovaní

ZAMILOVANÍ
romance o jednom dějství
POSTAVY: Sekáč, borec, Ona

ONI: "Ty pičo, ty si asi piča, že?" "Pičo sli mě sekneš tak fakt konec, kurva." "Ty jsi ji někdy sekl?" "Ty pičo nesekl, sem sekl všechny jeknom ju ne." "Pičo kecá, vole." "Kde je ta tráva ty pičo?" "Ty pičo ty ju máš, jsi fakt kunda." "Ty pičo nemám, dyť jsem ti ju házela." "SI TAKOVÁ PIČA." "TY PIČO ALE KDE JE TA TRÁVA FAKT." "TY PIČO NEVIM TI FAKT UŽ SEKNU, PIČO" "CO ČUMÍŠ DEBILE" "Ty PIČO, kde je ta tráva?" "Ty pičo tak neřvi, poď sem" "TRÁVO PIČO, KDE JSI?" "JSEM TI JU HÁZELA TY PIČO" "PIČO FAKT UŽ KONEC JSTE BUZERANTI PIČO S VÁMA KONČÍM" "TY SI TAKY PIČA, sli někam pudeš" "Ty pičo tady je!" *nelidský skřek* "Ty pičo co ta tvoj zase řve pičo?" "Nevim, CO ŘVEŠ PIČO." "JÁ SE HROZNĚ BOJÍM JÁ SE BOJÍM CHCI DOMŮ TAK MOC SE BOJÍM." "Pojď sem ty pičo."

/ Sekáč Ji obejme a ona přestane křičet, v Zamilovaném hájku náhle zavládne ticho /

_M(96/100)

Archiv blogu